Iluze nadřazenosti – Dunnig-Krugerův efekt

Čím méně toho víme, tím jsme si obvykle v názorech jistější. Jinak řečeno, ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.

Jeden obrázek mnohdy vydá za tisíc slov. Třeba tenhle. Vystihuje totiž podstatu psychologického fenoménu, kterému se říká iluze nadřazenosti, a který je známý taky jako Dunnig-Krugerův efekt. O co jde? O nic menšího, než že čím méně toho víme, tím jsme si v názorech jistější. Jinak řečeno, ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí.
To je tak.
Testy prokázaly, že ti nejméně kompetentní hodnotí své schopnosti nejvýše (čím méně znalostí, tím více sebevědomí), s přibývající mírou znalostí míra sebevědomí klesá a skuteční experti – ti nejlepší z nejlepších – se mírně podceňují (protože chápou složitost, komplikovanost a provázanost věcí).

Chcete příklad?
Tak třeba Američané, kteří nejvíce podporovali (teoretickou) vojenskou intervenci USA na Ukrajině v roce 2014, byli zároveň těmi nejméně schopnými vůbec najít Ukrajinu na mapě světa.
Ale tohle není o výsměchu hloupým Američanům.
Lítáme v tom tak nějak všichni.
Každý z nás se může po zhlédnutí jednoho vydání večerních zpráv cítit kompetentním odborníkem na mezinárodní vztahy, výši rozpočtového určení daní, soudnictví, migraci, čínskou medicínu, povinné očkování anebo na složení národního fotbalového mužstva. Jistě i vy jste se s takto „moudrými“ lidmi už setkali. Internetové diskuze jimi přímo přetékají.
Ano, nemluvíme to o ničem menším, než o vyvozování závěrů na základě nedostatečných informací a za použití nekorektních odvozovacích postupů. O tom, že lidé nejsou při poznávání stejně kompetentní.
Suma sumárum, my všichni máme obvykle tendenci přeceňovat to, kolik toho ve skutečnosti víme, což naznačuje, že jsme ve skutečnosti větší ignoranti než si myslíme.
Problém ale je, že ti nejsebevědomější a nejhlasitější jsou prostě nejvíc slyšet. A protože mluví tak nahlas a přesvědčivě, je snadné jim naletět a následovat je. Třeba do pekel.
Takže je fajn o tom vědět a dávat si na to bacha. Že o relevanci názorů a přesvědčení či libovolných předpovědí, a tím méně o osobnostních kvalitách nevypovídá ani sebevědomí, ani přesvědčivost a rétorická zdatnost.


Chcete vědět víc? Přečtěte si článek Dunning-Krugerův efekt: Proč hlupák zůstává hlupákem

Moje Evropa

Určitě jste si všimli, že internet zaplavují tuny nesmyslů o Evropské unii. EU je laciným terčem všemožných demagogů a populistů, kteří šířením strachu, lží a polopravd loví politické body a táhnou nás na východ. Tak nás napadlo – pojďme se tomu postavit. Spolu vytvoříme manuál pro vyvracení hoaxů a lživých zpráv a dáme dohromady argumentační munici. Začali jsme tím, že jsme spustili https://mojeevropa.cz/. Když se tam podíváte, najdete tam exkluzivní data a první várku vyvrácených mýtů o Unii. Ale to je jen začátek.
Chceme pracovat dál, aby se všichni mohli rozhodovat na základě faktů, nikoli lží a strašení. Jestli taky chcete zůstat v EU a nechcete přijít o to, co díky ní máme, přidejte se k nám na Moje Evropa. Potřebujeme vás. Sdílejte, komentujte. Díky! #EU #mojeevropa

59797006_2263422693715050_6027547254846390272_o

Občan vs Premiér

Lehce opožděná úvaha o obviněném premiérovi:

„Kdyby mě obžalovali, nerezignoval bych. Je to politický proces.“ prohlásil Andrej Babiš, toho času premiér ČR.

Připomeňme, že policie nedávno ukončila vyšetřování údajného padesátimilionového dotačního podvodu, v němž čelí AB spolu s dalšími stíhání. Teď je na státním zastupitelství, aby rozhodl o dalším postupu, například obžalobě.

Napadá mě k tomu několik věcí.

Za prvé – slova AB coby občana lze vnímat jako jen a pouze mediální vyjádření a zároveň jako slova člověka, který je který je podezříván policií ze spáchání trestné činnosti.

Za druhé – samozřejmě existuje cosi jako princip presumpce neviny. To znamená, že na obviněného občana je v rámci trestního řízení nahlíženo jako na nevinného, pokud není pravomocně rozhodnuto o jeho vině. Odpovědnost za dokazování viny leží na orgánech veřejné moci, obžalovaný svou nevinu dokazovat nemusí. Nicméně je třeba jedním dechem dodat, že:

– Je na místě uvažovat nad tím, zda a v jaké míře by měl při své obhajobě člověk ve vysoké státní a legislativní funkci zpochybňovat principy právního státu a v jaké míře tato vyjádření poškozují celý stát. (vylhaná kauza, trestní stíhání na zakázku, politický proces atd.)

Nebylo by spíše na místě vysoce politicky exponované osoby očekávat snahu o očištění se před nezávislou justicí, namísto zpochybňování samých základů právního státu pro svůj vlastní prospěch?

– Je nepochybné, že by se člověk v absurdním a permanentním střetu zájmů, alias vyšetřovaný/obviněný do pozice, z níž nominuje ministry do resortů, které mají na stíhání vliv neměl dostat, a právě pro tento střet zájmů ani nebýt premiérem. Vina za tento stav padá na koaliční partnery a prezidenta republiky.

Je třeba také říci, že:

– je ok být zásadou presumpce neviny považován za nevinného, jde-li o občana, nikoli však o premiéra. Neboť nelze oddělit občana Babiše od premiéra Babiše a proto jeho jednání a vystupování se netýká jen jeho, nýbrž nás všech. A to proto, že funkce premiéra, tedy pozice, z níž mohu jmenovat lidi do funkcí, v nichž mohou ovlivnit mé vlastní trestní stíhání zakládá neoddiskutovatelný střet zájmů a vždy bude vzbuzovat oprávněný odpor, pochybnosti a otázky, které ze samé podstaty poškozují celou zemi.

Mimochodem:

– Jako politický proces se označují soudní řízení, kde rozhodnutí a výsledek neleží v rukou příslušné jurisdikce, ale je předurčeno či vymáháno ze strany politické moci.

– používá-li takové označení premiér coby hlava nejvyššího exekutivního orgánu ve státě, jakou zprávu vysílá svým občanům? Zpochybňuje tím fungování právního státu? Říká, že nežijeme v demokracii, že neplatí vláda práva a že stát nedokáže být garantem rovnosti před zákonem? Že žijeme v zemi, v níž nelze věřit policii, státním zástupcům a soudům?

Shrnuto: Bylo by fajn, aby si Babiš vyřešil své problémy jako občan, nikoli premiér. Pravděpodobně to AB takhle vůbec nevnímá. Nebo mu na tom nesejde, kdo ví.

Asi na tom nesejde ani prezidentovi, který prohlásil, že případné obvinění není důvodem pro odvolání premiéra.

Pravice a levice

K tomu VK a VKml vzniku „skutečně“ pravicové strany asi jen tolik. Chápat pravicovou nebo levicovou ideologii jako výlučný způsob řešení problémů může být projevem stupidity a poškozovat národ (a jeho stát) v obou případech. O zhoubnosti toho, co s lidmi udělají ideologické klapky na očích, jsme se mohli po desetiletí přesvědčovat před revolucí.

53609584_10156930125697604_5652770474476699648_n

Mimochodem, slovo „stupidní“ není nadávka. Jak už víme od mistra Koukolíka, „stupidita není hloupost, nevědomost ani nedostatek informací. Stupidita je rozpad zpětné vazby mezi chováním a prostředím, podmíněná rozpadem takzvaných schémat. Schémata jsou poznávací programy určené k řešení problémů. Jenže úspěšné poznávací programy z minulosti vůbec nemusí být úspěšné při řešení zcela nových problémů. Nejstrašnější je stupidita tehdy, jsou-li jejími nositeli lidé velmi mocní s velmi vysokým inteligenčním kvocientem.“

Suma sumárum, profilovat se jen a pouze skrze libovolnou ideologii je omezující a nefunkční. Problémy, ať už sociální, nebo politické, totiž pravicové nebo levicové nejsou.

Strach, propaganda a horrory

Někdy se věci ukážou v jasnějším světle, teprve když si je pozorně prohlédneme ze zcela jiné perspektivy, než jsme byli doposud zvyklí. A tak mě napadlo se na současnou společenskou situaci podívat z možná na první pohled nečekaného úhlu – a tím jsou horrory.

Obě tyhle věci mají totiž společného víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Začněme od filmu. To, oč v horrorech běží především, je samozřejmě strach. Je spolu s agresí nejstarší a nejsilnější emocí. Právě touto výbavou disponuje náš evolučně starý mozek, takzvaný limbický systém. Ten je zodpovědný za instinktivní a emoční reakce. Je to ta část našeho vědomí, která je autopilotem a bodyguardem v jedné osobě, kterou přitahuje okamžité potěšení a která je vysoce proměnlivá, vášnivá a má kromě mnoha užitečných vlastností sklon podléhat všelijakým nutkáním a závislostem.

No a právě na tuhle část našich myslí se obrací filmy, u kterých se tak rádi bojíme. Položili jste si ale někdy tu zásadní otázku, čeho se to ale ve skutečnosti bojíme?  „Nejsilnější druh strachu je strach z neznáma,“ prohlásil kdysi dávno klasik horrorového žánru Lovecraft. A měl recht. O čem že to ale mluvil?

Screenshot from „Ghost Stories“ movie (UK)

Continue reading „Strach, propaganda a horrory“

Český terorista

Čech obviněný z teroristického útoku u soudu.
Dokonalý příklad psychologického jevu známého jako Thomasův teorém.

facebook

Co to znamená?
Jednoduše řečeno jde o reálné důsledky nereálných situací.
To znamená, že jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, stává se reálnou ve svých důsledcích.
Konkrétně:
Důchodce v roce 2017 ve dvou případech pokácel stromy na železniční trať, do kterých pak narazily vlaky. Chtěl vyburcovat veřejnost proti uprchlíkům, kteří jsou podle něho nebezpeční. Když ale u nás nespáchali žádný teroristický útok sami, udělal to on a chtěl to na uprchlíky svést.
A teď nejde o to posmívat se ex post člověku, který uvěřil demagogům a dezinformační masáži o invazi uprchlíků.
Jde o to, co s člověkem může udělat záměna realitu mediálních bublin za svět samotný. Lidé totiž jednají na základě toho, jací se domnívají, že jsou, a na základě své vlastní představy o tom, jaký je svět. A jejich subjektivní interpretace situací se může promítnout do reálného života a stát se pro ně samotné skutečnými. Se všemi – i sebevíc tragickými následky.
Můžeme se povýšeně posmívat těm, kdo skáčou hoaxům na lep.
Ale jde o tohle.
Když dovolíme, aby se diskurz nenávisti a strachu stal obecně přijímaným a akceptovaným, pak se nemůžeme divit tomu, že lidé se podle toho začnou chovat. V určitém okamžiku jednoduše přestane být skutečný stav věcí relevantním faktorem.
A tenhle případ je jen ochutnávkou toho, co se z lidí může stát.

Víc o Thomasově teorému: https://bit.ly/2sa8dGu
Zdroj foto – https://bit.ly/2AvXlao

Dluhopis Republiky: Nekupujte

Dnes jsem se náhodou podíval detailněji na Dluhopisy Republiky vydané k výročí 100 let státu.
Od té doby nevycházím z údivu.
Pomiňme hned zkraje, že si stát půjčuje další a další peníze i v době konjunktury – ekonomického růstu, kdy by dobrý hospodář měl spíš prostředky šetřit na horší časy.
Pro začátek budeme dělat, že Andrej Babiš v roce 2011 neprohlásil: „Deficit je ztráta. Kdyby mi někdo sestavil byznysplán se ztrátou, tak ho vyhodím“ a o tři roky se nedušoval, že je „přesvědčen, že v roce 2017 budeme mít vyrovnaný rozpočet.“ Ani jedno z toho se tak nějak nepovedlo.
Takže zapomeneme i na to, že na příští rok si vláda plánuje půjčit dalších 40 miliard. OK.
Ale o část z téhle sumy si stát říká nám. Občanům. Slovy ministryně Schillerové jsou tyhle dluhopisy vydávány mimo jiné proto, aby občané měli „možnost nového investování.“ Tak se na tu „investici“ pojďme podívat.
MF pod vedením ANO nabízí dluhopisy s průměrným ročním výnosem 2,08 % (v prvním roce 0,5 procenta, pak stoupá až na 4,5 procenta v roce posledním, šestém.) To zní hezky, že.
Než ale půjdete vlastenecky nakupovat, tak si uvědomte, že výnosy se daní. Jako každý kapitálový výnos jsou i tyhle dluhopisy daněny 15procentní daní z příjmu. Takže čistý průměrný výnos klesá na úchvatných 1,69 procenta.
A to nejlepší na konec.
Inflace, tedy míra růstu cenové hladiny se v Česku pohybuje meziročně nad dvěma procenty (a bude asi hůř) a tak vám výnos ze státních dluhopisů nepokryje ani ji. Ať už vložíte cokoli, po šesti letech bude tato hodnota v reálném vyjádření nižší než hodnota, kterou jste do dluhopisů vložili na začátku. Jistota je tedy taková, že když svoje peníze státu půjčíte, proděláte. A to se vyplatí.
PS: Jestli někdo z vás ví, proč by do něčeho takového měli lidé vložit svoje peníze, napište mi do komentářů. Ten nejlepší vyhraje koblihu.

Fotogalerie Dluhopis Republiky